Takže- čo dodať. No, ide o to, že prišli prázdniny a ja sa akosi, dosť nečakaným spôsobom, flákam. Domov sa chodím akurát tak vyspať a príležitostne najesť. Nie, že by mi to bolo ľúto, ale tým pádom nestíham nič- písať ani čítať. Som rada, keď sa na pár minút vôbec dostanem na chat. Takže sa ospravedlňujem, ale aktualizácií na blogu bude ešte redšie ako odvykle (ak je to vôbec možné). Jedným dychom však dodávam, že mám pre vás rozpracovaných pár nových vecí a tiež, že pokračovania k rozpísaným poviedkám sú na dobrej ceste:). Takže nevešajte hneď hlavu (ani úbohú autorku *myslí seba*) a užite si leto (to úmorne horúce ročné obdobie) a mnohý z vás aj nejaké to voľníčko:) - osobne od budúceho týždňa nastupujem do práce, to viete brigáda. A budem sa snažiť niečo z tej mojej hlavy vytrieskať aj v tejto dychberúcej horúčave, aby som to nejak zvládla. Ja blbá som sa totiž nechala nakecať na...*chvíľka napätia*... účtovníctvo.
No, dosť bolo vylievania srdiečka, ale ešte... Priznám sa, že som uvažovala o zrušení blogu. Nejde o to, že nemám čas atď. ale písanie ma akosi... nie, že nebaví- baví stále a veľmi, ale nenapĺňa ako pred tým a ja neviem presne prečo. Potom som si ale povedala, že to tu mám predsa rada a keď som to tu udržala už skoro rok, prečo nie ďalší:). Nebojte nekončím (to som vám ale urobila radosť čo? *irónia*). Fajn- tak as majte krásne a užite si to tu :*
piatok 3. júla 2009
sobota 13. júna 2009
Sweet Nightmare
2. Kapitola: Krv na tvojich rukách
(pozn.- som lempl a nestíham- obr. odo mňa bude pridaný niekedy v dohľadnej dobe- dúfam, že už zajtra)
„Co je to něha? Když si děvka přepočítává peníze, které jsem jí nechal na stole? Co je to láska? Když čtrnáctiletou holku znásilní její otec? Co je to ta u oltáře slibovaná věrnost, vzápětí zapomenutá? Nebo pocit bezpečí v náruči matky? Cha, cha, cha!
Lidé jsou zvířata… Lidé jsou hmyz. Já jsem hmyz.
Někdy si přeji, aby něco tak hrozného, jako jsou lidé, vyhynulo. Aby se svět zbavil něčeho tak zničeného, jako jsem já - jako jsme my...
Ne, prostě nesnesu pohled na otce, hrajícího si s malým chlapcem; zvedá se mi z toho žaludek. Nedokážu se dívat na jakoukoli zdánlivě šťastnou rodinu. Nenávidím děti, nemůžu je vystát… Zvláštní, že k prachobyčejnému, zvířecímu sexu jsem si žádnou zášť nevypěstoval – na to už jsem příliš zkažený… Lízátka, hračky, pohádky – vše, co jen trochu zavání nevinností, ze všeho je mi neuvěřitelně zle…
Řeknu to narovinu. Pro většinu žen jsem krásný a přitažlivý, to ano – ale duši mám zmrzačenou, zakrnělou a bizarně zchromlou, pomalu uhnívající… Jsem mrzák.
Zvláštní, že když pominula první nepochopitelná bolest ze smrti mé matky, další už nepřišla. Jistě, vyslýchání bylo velmi nepříjemné, ale měl jsem dobré alibi. Přesně v čase, kdy zemřela, jsem právě dostával pokutu za rychlou jízdu na motorce a neměli důkazy, že bych si například někoho najal. Nebudu zapírat, že mi taky pomohla značná suma peněz. Jediná věc, kterou na místě činu našli, bylo stříbrné, zdobené písmeno M, a podle látek, které na jejím povrchu ti víc než neschopní vyšetřovatelé našli, bylo pravděpodobně z nějakého šperku. Ale ani toto nikam nevedlo. Nebyly na ní téměř žádné otisky, nitka látky, prostě nic! – a tak jsem také podplatil příslušná místa, a ztracené písmeno získal. Nevím, proč jsem to udělal… Nevím, proč ji teď nosím pořád u sebe… To zatracené, prokleté M, patřící patrně nějakému Martinovi, Michalovi, Marice či Matějovi, jako připomínku na okamžik, kdy se ve mně něco definitivně zlomilo – kdy jsem se stal dokonale bezcitným.
A ještě něco jsem si uvědomil. Otče – už se tě nebojím.
Když se ještě vrátím k vyšetřování a shrnu ho, ta neschopná policie byla ve slepé uličce, a ani já jsem se motivem vraha nehodlal zabývat. Bylo by to zbytečné… Možná mi také hrozí nebezpečí – ale je mi to jedno. Nenávidím tenhle svět. A jsem příliš zbabělý na to, abych spáchal sebevraždu (neříkám, že jsem to nezkoušel). Kdyby mě ten neznámý zabil, bylo by to to nejlepší, co se mi v životě stalo… Vždyť můj život je jako nekončící noční můra, a jedna katastrofa stíhá druhou tak rychle, že ani nestíhám trpět… Už nechci nikdy cítit, abych to nemusel znova prožít.“
Rafael si uprostřed chůze podvědomě promnul levé předloktí, kde se mu přes poslední písmena vyzývavě, zdobně vytetovaného nápisu táhla ošklivá šikmá jizva, kompromitující jeho sebevražedné úmysly a neúctu k vlastnímu životu.
Už zbývalo jen pár kroky překonat tu vzdálenost mezi ním a dveřmi vlastního, obrovského domu, když si všiml, že v otcově pracovně je rozsvíceno. To bylo špatné znamení – pravděpodobně se jeho otec hodně opil, a v takových chvílích býval velmi, velmi agresivní…
I přes to Rafael vstoupil. Potřeboval totiž peníze. Bylo tu podivné ticho, jako ticho před bouří… Znenadání podivně vytušil, že se stane něco hrozného, něco, co mu už navždy zajistí letenku do pekla.
A zatiaľ, na druhom konci mesta, ďaleko od prepychu zbohatlíckych štvrtí, sa čas ďalej bezcieľne naťahuje týrajúc túlavého psa schúleného pod lavičkou. Tak rád by už trasúc sa uzrel hrejivý úsvit. Namiesto toho sa zo zvrašteného neba len lejú ďalšie a ďalšie prúdy ľadových sĺz. Vpíjajú sa do, už tak premočenej, srsti, cupitajú po asfaltových chodníkoch, zmývajú špinu a odplavujú ju do najbližšej stoky. Oblievajú spiace budovy a plnia ovzdušie vôňou ozónu i tichým šumom. V bezsennom spánku sa topiacich uliciach, je len jediné miesto, ktoré tu v okolí nespí. Akási budova. Rovnako, ak nie viac ošumelá, ako tie ostatné, no so svetlom v oknách. Vnútri, v spleti chodieb a pre všetkých primalých pracovní, panuje akýsi ospalí ruch. Málokoho myšlienky sa o takomto čase naozaj stáčajú k práci. A tak komornú atmosféru, tých pár zúfalcov ešte drepiacich v kanceláriách, vypĺňajú skôr rozbory mizérie ich životov než kriminálnych prípadov.
Popod matne osvetlený nápis nad vchodom, ktorý hrdo hlása “Policajná stanica“, prechádza postava zahalená v tmavom kabáte. Krok má rýchli a vo večernom chlade, zahrýzajúcom sa do morku kostí, trochu napätý. Na jej chrbát dopadne umelá žiara neóniek v hale. Mladá sekretárka, s hlbokým výstrihom a krátkou sukňou, sediac za recepčným pultom, zdvihne zrak od krížovky. No len na okamih, ani nie úder srdca, len letmý pohľad do cudzích očí a opäť ho sklopí. Veď na čo by sa dívala keď je hala prázdna? Niet tu, okrem nej samotnej, živej duše. Pokojná nočná hodina. Nik tu, pred ňou práve teraz nestojí...
Tenký lúč svetla pretne všadeprítomnú temnotu. Pomaly, po centimetroch odhaľuje skryté. V žltkastých paprskoch svetla jasne víria čiastočky prachu, snáď roky sadajúce na staré police. Nechávajúc za sebou špinavo-mokré kaluže kráča osamotená postava pomedzi nekonečné rady abecedne zoradených regálov. Náhle kroky ustanú. Oči votrelca spočinú na vyrytej litere G. Podrážky na linoleu zastanú až to zapiští a tieňom zahalená osoba prebehne lúčom baterky po najbližšej polici. Spisy. Veľa spisov. Hotové kvantá spisov.
Tichý povzdych a spomínané papiere ovanie horúci dych. Toto potrvá...
Služebnictvo dostalo pro tento den dovolenou, proto ten klid – zdálo se, že snad i hodiny vystrašeně ztišily své tikání, a proto se Rafaelovy kroky od stěn odrážely téměř nepatřičně a rušivě. Neměl by tu být. Byl na špatném místě ve špatnou chvíli. Měl by se bát, utéct před svým osudem, který ho zničí… Jeho noční můra, počínající ve chvíli, kdy ztratil dětství i nevinnost a trvající až dodnes, stále neskončila… Vlastně skoro ani nezačala. Opravdové zlo mělo teprve přijít.
Z tátovy pracovny se ozval cinkot tříštícího se křišťálu. Teď byla poslední chvíle, kdy mohl uniknout.
A on ji promrhal.
Mám to! Po papieri skĺzne pár lúčov a zrak muža spočinie na úhľadnom nápise “Prípad Gray“. V tichom očakávaní a náhlom návale vzrušenia, ktoré nedokáže potlačiť sa mu zachvejú ruky. Rýchlo, až papier zašuští roztvorí zložku. Zbesilo listuje a náhle... ako po údere blesku. Znehybnie.
Díval se do obrovského zrcadla před sebou, na své nezdravě bledé, strhané rysy, a přes to tolik přitažlivé, na své ostré a temné oči, plné bolestivé lhostejnosti a chladu. Díval se na sebe jako na trosku, plný pohrdání a neúcty. A otcovy zběsilé, dunící kroky se nekontrolovatelně blížily.
Náhle stál ve dveřích. Rozzuřený až k nepříčetnosti, brunátný, mohutný a široký, neupravený ve špinavém a pomačkaném obleku. Jeho nechutná tvář byla námahou a alkoholem zbarvena doruda, a jeho pleš se leskla jako holá krysí kůže. Rty měl široké, téměř žabí, a bizarně zkřivené nenávistí. Jeho malá, zlostná, opilá modrá očka si Rafaela víc než nenávistně měřila a slibovala ho zničit… V těch očích byla vepsána vražda.
Temno hnedé oči, zrazu tonúce v dese vytreštene hľadia na stránku popísanú drobným písmom. Nedýchajúc, akoby v tranze, sú však upreté na jediný riadok. ...Dôkazný materiál č. 1: zdobená iniciálka M... a pod ňou- prilepené len prázdne igelitové vrecko... Kurva!
„To tys ji zabil!! Vrahu. Vrahu!! Ne, ty nejsi můj syn a nikdy jsi nebyl!!! Zabiju tě, ty zmetku, slyšíš?!!“
Křičel na něj, v dlani nůž. A v tom zlomku sekundy, která zbývala, než se na něj jeho otec s napřaženou dlaní vrhl, se v Rafaelovi vynořilo vše.
Náhle mu znova bylo devět. Právě tyto mozolnaté, obrovské a hnusné dlaně ho v dětství tak surově popadly a bez slitování vysvlékly, a nenávratně roztříštily jeho nevinnost… Byl svým otcem pošpiněný, zatracený a prokletý, už navždy. Stala se z něj jen potřísněná a rozbitá hračka, děsivá ve své morbidní zvrácenosti, se kterou si už nikdo nikdy nebude hrát – a tak jen smutně čeká na svůj konec. A matka, kterou jako dítě slepě miloval, která ho nikdy neschovala do své náruče a která o tom všem věděla, mu to ještě vyčítala… Prý to byl trest, jeho vlastní vina…
Ostří se zalesklo. Sliz jejich vlastních krutostí je pohltil… A smrt se přikradla po špičkách.
Okolo strážnika, stojaceho pri dokorán otvorených dverách sa mihne len akýsi tieň. Muž v uniforme ani okom nemihne, s tupým pohľadom prejde k ťažkým oceľových dverám a zatvorí, zamkne, kľúče odnesie na recepciu. Ráno po týchto chvíľach nebude v jeho mozgu ani stopy. Jediný náznak, že by sa v noci dialo niečo neobvyklé. Jedinou pripomienkou nezvaného hosťa zostane pár papierov, rozletených po podlahe v chlade nenavštevovaného archívu...
Ale rána nedopadla.
Rafael nevěděl, kde v sobě objevil tolik síly. Jeho mysl byla najednou překvapivě jasná, jako křišťál. Prudce a surově chytil svého otce za zápěstí, a krutě jej zkřivil tak, že ostří mířilo přímo na otcovo břicho.
Jeho otec vyjekl bolestí, a do očí se mu poprvé vkradl strach. Konečně viděl tu nenávist v synových očích - konečně si všiml jeho bezcitnosti. Dostal strach.
Jeho syn už neměl slitování. To on, jeho otec, z něj udělal démona, který tu teď stál.
V tu chvíli protikladů si náhle otec a syn byli blíž, než kdy dřív…
Nůž se hladově zabořil do měkké tkáně jeho břicha.
Bylo až neuvěřitelné, jak to bylo snadné.
Rafaelovy dlaně se zbarvily rudě. A oči, ty odporné, nenávistné oči jeho otce začaly pohasínat… Poražený muž se tiše a jakoby nevěřícně se díval na vražednou zbraň, nepatřičně trčící z jeho těla.
Nebylo cesty zpět…
Nebylo úniku…
Téměř náměsíčně, v poslední křeči tupě dopadl na zakrvácenou podlahu.
A pak nastalo ticho.
A rovnako, ako múry tohto bohom opusteného miesta, sa svedkom ďalšieho zločinu stal muž, opäť stojaci v ústraní, zahalený pokojom, bolesť tíšiacej, noci... Zažiari plameňom špička cigarety a nervozita vrcholí. Dobre videl, až pridobre, nový prívesok mladíka, ktorý sa tam vnútri po prvý krát postavil osudu... V dlani neustále, pevne akoby sa bál o tú poslednú vec čo ho drží pri živote, zviera ruženec... Ruky sa mu už netrasú, nesmú.
(pozn.- som lempl a nestíham- obr. odo mňa bude pridaný niekedy v dohľadnej dobe- dúfam, že už zajtra)
„Co je to něha? Když si děvka přepočítává peníze, které jsem jí nechal na stole? Co je to láska? Když čtrnáctiletou holku znásilní její otec? Co je to ta u oltáře slibovaná věrnost, vzápětí zapomenutá? Nebo pocit bezpečí v náruči matky? Cha, cha, cha!
Lidé jsou zvířata… Lidé jsou hmyz. Já jsem hmyz.
Někdy si přeji, aby něco tak hrozného, jako jsou lidé, vyhynulo. Aby se svět zbavil něčeho tak zničeného, jako jsem já - jako jsme my...
Ne, prostě nesnesu pohled na otce, hrajícího si s malým chlapcem; zvedá se mi z toho žaludek. Nedokážu se dívat na jakoukoli zdánlivě šťastnou rodinu. Nenávidím děti, nemůžu je vystát… Zvláštní, že k prachobyčejnému, zvířecímu sexu jsem si žádnou zášť nevypěstoval – na to už jsem příliš zkažený… Lízátka, hračky, pohádky – vše, co jen trochu zavání nevinností, ze všeho je mi neuvěřitelně zle…
Řeknu to narovinu. Pro většinu žen jsem krásný a přitažlivý, to ano – ale duši mám zmrzačenou, zakrnělou a bizarně zchromlou, pomalu uhnívající… Jsem mrzák.
Zvláštní, že když pominula první nepochopitelná bolest ze smrti mé matky, další už nepřišla. Jistě, vyslýchání bylo velmi nepříjemné, ale měl jsem dobré alibi. Přesně v čase, kdy zemřela, jsem právě dostával pokutu za rychlou jízdu na motorce a neměli důkazy, že bych si například někoho najal. Nebudu zapírat, že mi taky pomohla značná suma peněz. Jediná věc, kterou na místě činu našli, bylo stříbrné, zdobené písmeno M, a podle látek, které na jejím povrchu ti víc než neschopní vyšetřovatelé našli, bylo pravděpodobně z nějakého šperku. Ale ani toto nikam nevedlo. Nebyly na ní téměř žádné otisky, nitka látky, prostě nic! – a tak jsem také podplatil příslušná místa, a ztracené písmeno získal. Nevím, proč jsem to udělal… Nevím, proč ji teď nosím pořád u sebe… To zatracené, prokleté M, patřící patrně nějakému Martinovi, Michalovi, Marice či Matějovi, jako připomínku na okamžik, kdy se ve mně něco definitivně zlomilo – kdy jsem se stal dokonale bezcitným.
A ještě něco jsem si uvědomil. Otče – už se tě nebojím.
Když se ještě vrátím k vyšetřování a shrnu ho, ta neschopná policie byla ve slepé uličce, a ani já jsem se motivem vraha nehodlal zabývat. Bylo by to zbytečné… Možná mi také hrozí nebezpečí – ale je mi to jedno. Nenávidím tenhle svět. A jsem příliš zbabělý na to, abych spáchal sebevraždu (neříkám, že jsem to nezkoušel). Kdyby mě ten neznámý zabil, bylo by to to nejlepší, co se mi v životě stalo… Vždyť můj život je jako nekončící noční můra, a jedna katastrofa stíhá druhou tak rychle, že ani nestíhám trpět… Už nechci nikdy cítit, abych to nemusel znova prožít.“
Rafael si uprostřed chůze podvědomě promnul levé předloktí, kde se mu přes poslední písmena vyzývavě, zdobně vytetovaného nápisu táhla ošklivá šikmá jizva, kompromitující jeho sebevražedné úmysly a neúctu k vlastnímu životu.
Už zbývalo jen pár kroky překonat tu vzdálenost mezi ním a dveřmi vlastního, obrovského domu, když si všiml, že v otcově pracovně je rozsvíceno. To bylo špatné znamení – pravděpodobně se jeho otec hodně opil, a v takových chvílích býval velmi, velmi agresivní…
I přes to Rafael vstoupil. Potřeboval totiž peníze. Bylo tu podivné ticho, jako ticho před bouří… Znenadání podivně vytušil, že se stane něco hrozného, něco, co mu už navždy zajistí letenku do pekla.
A zatiaľ, na druhom konci mesta, ďaleko od prepychu zbohatlíckych štvrtí, sa čas ďalej bezcieľne naťahuje týrajúc túlavého psa schúleného pod lavičkou. Tak rád by už trasúc sa uzrel hrejivý úsvit. Namiesto toho sa zo zvrašteného neba len lejú ďalšie a ďalšie prúdy ľadových sĺz. Vpíjajú sa do, už tak premočenej, srsti, cupitajú po asfaltových chodníkoch, zmývajú špinu a odplavujú ju do najbližšej stoky. Oblievajú spiace budovy a plnia ovzdušie vôňou ozónu i tichým šumom. V bezsennom spánku sa topiacich uliciach, je len jediné miesto, ktoré tu v okolí nespí. Akási budova. Rovnako, ak nie viac ošumelá, ako tie ostatné, no so svetlom v oknách. Vnútri, v spleti chodieb a pre všetkých primalých pracovní, panuje akýsi ospalí ruch. Málokoho myšlienky sa o takomto čase naozaj stáčajú k práci. A tak komornú atmosféru, tých pár zúfalcov ešte drepiacich v kanceláriách, vypĺňajú skôr rozbory mizérie ich životov než kriminálnych prípadov.
Popod matne osvetlený nápis nad vchodom, ktorý hrdo hlása “Policajná stanica“, prechádza postava zahalená v tmavom kabáte. Krok má rýchli a vo večernom chlade, zahrýzajúcom sa do morku kostí, trochu napätý. Na jej chrbát dopadne umelá žiara neóniek v hale. Mladá sekretárka, s hlbokým výstrihom a krátkou sukňou, sediac za recepčným pultom, zdvihne zrak od krížovky. No len na okamih, ani nie úder srdca, len letmý pohľad do cudzích očí a opäť ho sklopí. Veď na čo by sa dívala keď je hala prázdna? Niet tu, okrem nej samotnej, živej duše. Pokojná nočná hodina. Nik tu, pred ňou práve teraz nestojí...
Tenký lúč svetla pretne všadeprítomnú temnotu. Pomaly, po centimetroch odhaľuje skryté. V žltkastých paprskoch svetla jasne víria čiastočky prachu, snáď roky sadajúce na staré police. Nechávajúc za sebou špinavo-mokré kaluže kráča osamotená postava pomedzi nekonečné rady abecedne zoradených regálov. Náhle kroky ustanú. Oči votrelca spočinú na vyrytej litere G. Podrážky na linoleu zastanú až to zapiští a tieňom zahalená osoba prebehne lúčom baterky po najbližšej polici. Spisy. Veľa spisov. Hotové kvantá spisov.
Tichý povzdych a spomínané papiere ovanie horúci dych. Toto potrvá...
Služebnictvo dostalo pro tento den dovolenou, proto ten klid – zdálo se, že snad i hodiny vystrašeně ztišily své tikání, a proto se Rafaelovy kroky od stěn odrážely téměř nepatřičně a rušivě. Neměl by tu být. Byl na špatném místě ve špatnou chvíli. Měl by se bát, utéct před svým osudem, který ho zničí… Jeho noční můra, počínající ve chvíli, kdy ztratil dětství i nevinnost a trvající až dodnes, stále neskončila… Vlastně skoro ani nezačala. Opravdové zlo mělo teprve přijít.
Z tátovy pracovny se ozval cinkot tříštícího se křišťálu. Teď byla poslední chvíle, kdy mohl uniknout.
A on ji promrhal.
Mám to! Po papieri skĺzne pár lúčov a zrak muža spočinie na úhľadnom nápise “Prípad Gray“. V tichom očakávaní a náhlom návale vzrušenia, ktoré nedokáže potlačiť sa mu zachvejú ruky. Rýchlo, až papier zašuští roztvorí zložku. Zbesilo listuje a náhle... ako po údere blesku. Znehybnie.
Díval se do obrovského zrcadla před sebou, na své nezdravě bledé, strhané rysy, a přes to tolik přitažlivé, na své ostré a temné oči, plné bolestivé lhostejnosti a chladu. Díval se na sebe jako na trosku, plný pohrdání a neúcty. A otcovy zběsilé, dunící kroky se nekontrolovatelně blížily.
Náhle stál ve dveřích. Rozzuřený až k nepříčetnosti, brunátný, mohutný a široký, neupravený ve špinavém a pomačkaném obleku. Jeho nechutná tvář byla námahou a alkoholem zbarvena doruda, a jeho pleš se leskla jako holá krysí kůže. Rty měl široké, téměř žabí, a bizarně zkřivené nenávistí. Jeho malá, zlostná, opilá modrá očka si Rafaela víc než nenávistně měřila a slibovala ho zničit… V těch očích byla vepsána vražda.
Temno hnedé oči, zrazu tonúce v dese vytreštene hľadia na stránku popísanú drobným písmom. Nedýchajúc, akoby v tranze, sú však upreté na jediný riadok. ...Dôkazný materiál č. 1: zdobená iniciálka M... a pod ňou- prilepené len prázdne igelitové vrecko... Kurva!
„To tys ji zabil!! Vrahu. Vrahu!! Ne, ty nejsi můj syn a nikdy jsi nebyl!!! Zabiju tě, ty zmetku, slyšíš?!!“
Křičel na něj, v dlani nůž. A v tom zlomku sekundy, která zbývala, než se na něj jeho otec s napřaženou dlaní vrhl, se v Rafaelovi vynořilo vše.
Náhle mu znova bylo devět. Právě tyto mozolnaté, obrovské a hnusné dlaně ho v dětství tak surově popadly a bez slitování vysvlékly, a nenávratně roztříštily jeho nevinnost… Byl svým otcem pošpiněný, zatracený a prokletý, už navždy. Stala se z něj jen potřísněná a rozbitá hračka, děsivá ve své morbidní zvrácenosti, se kterou si už nikdo nikdy nebude hrát – a tak jen smutně čeká na svůj konec. A matka, kterou jako dítě slepě miloval, která ho nikdy neschovala do své náruče a která o tom všem věděla, mu to ještě vyčítala… Prý to byl trest, jeho vlastní vina…
Ostří se zalesklo. Sliz jejich vlastních krutostí je pohltil… A smrt se přikradla po špičkách.
Okolo strážnika, stojaceho pri dokorán otvorených dverách sa mihne len akýsi tieň. Muž v uniforme ani okom nemihne, s tupým pohľadom prejde k ťažkým oceľových dverám a zatvorí, zamkne, kľúče odnesie na recepciu. Ráno po týchto chvíľach nebude v jeho mozgu ani stopy. Jediný náznak, že by sa v noci dialo niečo neobvyklé. Jedinou pripomienkou nezvaného hosťa zostane pár papierov, rozletených po podlahe v chlade nenavštevovaného archívu...
Ale rána nedopadla.
Rafael nevěděl, kde v sobě objevil tolik síly. Jeho mysl byla najednou překvapivě jasná, jako křišťál. Prudce a surově chytil svého otce za zápěstí, a krutě jej zkřivil tak, že ostří mířilo přímo na otcovo břicho.
Jeho otec vyjekl bolestí, a do očí se mu poprvé vkradl strach. Konečně viděl tu nenávist v synových očích - konečně si všiml jeho bezcitnosti. Dostal strach.
Jeho syn už neměl slitování. To on, jeho otec, z něj udělal démona, který tu teď stál.
V tu chvíli protikladů si náhle otec a syn byli blíž, než kdy dřív…
Nůž se hladově zabořil do měkké tkáně jeho břicha.
Bylo až neuvěřitelné, jak to bylo snadné.
Rafaelovy dlaně se zbarvily rudě. A oči, ty odporné, nenávistné oči jeho otce začaly pohasínat… Poražený muž se tiše a jakoby nevěřícně se díval na vražednou zbraň, nepatřičně trčící z jeho těla.
Nebylo cesty zpět…
Nebylo úniku…
Téměř náměsíčně, v poslední křeči tupě dopadl na zakrvácenou podlahu.
A pak nastalo ticho.
A rovnako, ako múry tohto bohom opusteného miesta, sa svedkom ďalšieho zločinu stal muž, opäť stojaci v ústraní, zahalený pokojom, bolesť tíšiacej, noci... Zažiari plameňom špička cigarety a nervozita vrcholí. Dobre videl, až pridobre, nový prívesok mladíka, ktorý sa tam vnútri po prvý krát postavil osudu... V dlani neustále, pevne akoby sa bál o tú poslednú vec čo ho drží pri živote, zviera ruženec... Ruky sa mu už netrasú, nesmú.
Prihlásiť na odber:
Príspevky (Atom)
.jpg)
